Historie Lotyšska

Spravcewww17.02.2010, 08:15:00
 pošli na vybrali.sme.sk

Tato neveliká země si ve své historii zažila hned několik proměn. Každá z nich měla vliv na to, jak Lotyšsko vypadá nyní, na to, jací lidé zde žijí, na jejich vzhled i mentalitu. Z pobaltských států zažilo Lotyšsko asi nejvíce kombinace vlivů západu, východu i severu. Na jedné straně Německo, z druhé strany obrovské Rusko a ze severu Švédové. Každý z nich chtěl mít v Lotyšsku minimálně vliv. A pokud to šlo, tak hlavně aby mu tento kousek země na severu patřil.

První předkové Lotyšů se objevují u Baltského moře již 2000 př. n. l. a přicházejí z oblasti od Běloruska a současného Ruska. Živili se zemědělstvím a hlavně těžbou jantaru. V 8. – 9. století Lotyši obchodovali s Germány, Římskou říší i Vikingy. Později začalo pronikat na území Pobaltí křesťanství z jedné strany a z druhé pravoslaví. Kromě pronikání víry se snažili na území Lotyšska jako první dostat a dobít jej v 11. a 12. století ruská vojska, ale nepochodily dobře a jejich útoky byli odraženy.

Ve 12. století žijí nynější Lotyši ještě v kmenech, uznávají přírodní náboženství. Spoustu slavností z této doby zachovali i v této době a přírodu jako vládkyni opěvují v mnoha písních a bájích. Lotyšsko jako celek, ale ještě ve 12. století neexistuje. Oblast obývají na severu a severo-západu Livové, na východě Latgalé (ti se dělí ještě na západní Kury, Zemgaly uprostřed a Sély na východě).

Od poloviny 12. století, ve kterém se pořád nacházíme, začíná být významným obchodním partnerem Německo a vysílá své obchodníky k ústí Daugavy poblíž Rigy častěji a častěji. Kromě obchodníků přijíždí také křižáci povolaní papežem, ale jejich výpravy proti severským pohanům jsou neúspěšné. Ale to platí jen do roku 1201. Osídlují Rigu, staví hradby, zakládají řád rižských rytířů a snaží se oblast násilím přivést na křesťanství. Trvalo to jen 25 let. I přes silný odpor, kromě Zemgalů a Kurů, je vše podrobeno k vůli papeže.

Roku 1236 se ještě Zemgalové ubrání útokům. Svobodně žijí až do roku 1290. 54 let trvalo německým rytířům a nakonec zlomili i Zemgali, když již 30 let před tím dobili i Kuronsko. Celé území je pod nadvládou Němců až do 20. let 16. století. Tehdy začíná slábnout vojenská síla a roste nespokojenost lidí na venkově. Do hry vstupuje Rusko a Švédové ve východní části a Polsko v části západní.

Ivan Hrozný rozpoutává válku v roce 1558 a začíná dvacet pět let prolévání krve. Na východě vzniká Polsko-litevský stát. Ten bojuje s Rusi, až do roku 1582, kdy získává lotyšské území a Ivan je vyhnán. To už se ze severu ženou protestanti Švédové a v polovině 17.století již patří Švédům půlka Lotyšska (od Estonska až po Rigu) a katolické Polsko, kterému po prohrané válce se Švédy zůstává střed a východ země.

Rusko „spalo” a neobtěžovalo se až do roku 1720, kdy během dvou let Peter Veliký válcuje Švédy a získává celé Pobaltí. Země je zdecimována, lidé i vše kolem vyčerpáno do poslední kapky sil. Část nynějšího Lotyšska je pořád pod nadvládou Polska a druhá je v rukou Rusů. To se ale mění po tom, co Polsko v 18.století ztrácí svou moc a jeho území si porcuje Prusko a Rusko mezi sebe. Získává i západní část neboli Latgalsko a Kuronsko. Celé Lotyšsko je zas pod jednotnou vládou velikého Ruska.

Začátkem 19.století se tři pobaltské státy, i díky zrušení nevolnictví a možnosti vzdělávat se, začínají opět národně probouzet a uvědomovat si své kořeny. K první revoluci Lotyšů dochází hned v roce 1905, kdy se pálí šlechtická sídla. Tento pokus byl ale potlačen. První světová válka opět mění „majitelé” této Pobaltské země – Německo získává postupně od roku 1915 do roku 1918 Lotyško pod svou nadvládu. Kolotoč tím ale nekončí. Němci prohrávají válku. Kapitulují 18. 11. 1918. V Lotyšsku, i přes vyhlášení samostatnosti, trvají boje až do roku 1920. A aby to bylo zajímavější, tak jsou to boje mezi třemi armádami – německou, ruskou a lotyšskou. Vše končí vítězstvím Lotyšů a vyhnáním cizích armád v prosinci roku 1919.

I když Lotyšsko vyhlásilo nezávislost již 18. listopadu 1918, tak jeho nezávislost byla Mezinárodním společenství uznána až 26. ledna 1921. Ještě předtím však v roce 1920 uzavírá Rusko mírové dohody s celým „Pobaltím“ - Litvou, Lotyšskem i Estonskem.

Bublání, které se děje v Evropě, se v dalších letech nevyhne ani Lotyšům. V 30. letech jsou na jedné straně politického spektra nacisté a na straně druhé jsou to levicové strany. I když je v této době Lotyšsko státem s jednou z nejvyšších životních úrovní v Evropě, je zde cítit napětí, které vzniká mezi Německem a Ruskem. To vrcholí 23. 8. 1939, když tyto dvě velmoci podepíšou pakt, kterým si rozdělí Evropu. Lotyšsko je zase pod vlivem Ruska. To chce umístit vojáky na jejich území. Za rok se už ale na nic neptá a v očekávané druhé světové válce drze obsazuje zemi. Komunisté „vyhrávají“ volby a začínají čistky. Je deportováno cca 35.000 Lotyšů do táborů na Sibiři a Němci zde žijící utíkají zpět do Německa. To ale už za branami stojí velký hráč ze západu – Hitler. A v roce 1941 mu již patří celé Pobaltí. Lotyši Němce nejdříve vítají jako osvoboditele. Dokonce se zapojují i do masakrů Židů a všech 90.000 jich postupně vyhladí. Jsou také odváděni do německé armády a to jak dobrovolně či nikoliv. Počet odvedených Lotyšů se odhaduje na cca 140.000, další tisíce byly odvedeny na nucené práce. V roce 1944 a 1945 se až 120.000 Lotyšů rozhodne utéct na západ. Vědí, že za branami je už Rudá armáda a Německo tuto válku nevyhraje. Nechtějí žít zpět v Rusku, radši budou u poraženého. Po vojně „osvoboditel“ Sovětský svaz připojí tři kdysi svobodné země pod svoji nadvládu a dělá z nich své svazové republiky.

Minulé století připomíná bouři na moři. Lotyšsko je jako na vlnách. Nejdříve ho okupuje Rusko, pak Německo, následně přichází vytoužená samostatnost, ale zas je tady Rusko, opět Německo a na závěr Rusko. Umírá sta tisíce lidí. Těch, co podpořili západ i východ. Umírají tisíce lidí, jež toužili po svobodě a nezávislosti své země. Ale to nejhorší v novodobé historii teprve jen přichází...

Začíná kolektivizace v zemědělství, deportace lidí a jejich zabíjení. Z tak malého národu opět zmizí jeho část, konkrétně 175.000 Lotyšů. Tisíce lidí utíká, před novou „mocí“ se schovává, kde to jen jde a snaží se klást odpor. V roce 1953 je nesouhlas na Pobaltí vymýcen a přichází sem sta tisíce dělníků z okolních sovětských republik. Hlavně z Ruska, Běloruska a Ukrajiny. Strach z toho, že se Lotyši stanou ve vlastní zemi menšinou, je oprávněný. I díky tomuto neustále roste odpor k Sovětskému svazu, který zavádí industrializaci, potlačuje náboženství, snaží se potlačit lotyštinu a omezuje turistiku.

Až koncem 80. let přichází Gorbačov, jeho perestrojka a glasnost. Pobaltské krajiny se po dlouhé době ozývají. Začínají shromáždění a postupně i manifestace. Například na památku lidí, deportovaných Stalinem nebo ekologické. A pak, 23. 8. 1989, tedy padesát let po tom, co bylo celé Pobaltí Molotov-Ribbentropovým paktem, jenž rozdělil Evropu mezi Rusko a Německo, přiděleno k Rusku, se spojí za ruce lidský řetěz z Litvy, přes Lotyšsko až do Estonska a tím Pobaltí před očima celého světa protestuje proti nadvládě Sovětského svazu a žádá odtržení od něj. Jako první vyhlašuje v roce 1990 nezávislost Litva a to netuší, co čeká Lotyšsko a Estonsko o rok později. Sovětští vojáci jsou v ulicích Rigy a zabíjejí 5 lidí při útoku na Ministerstvo vnitra, stovky dalších je zraněno. V ulicích vznikají barikády, ale Lotyši nejsou agresivní a nehrotí situaci do extrému. Západ odsuzuje útoky na Vilnius a Rigu.

Vnitřní problémy Ruska nakonec napomohly Pobaltí. Po puči na Gorbačova, hned druhý den, vyhlašuje nezávislost Estonsko a o den později i poslední pobaltský stát Lotyšsko. Od roku 1991 jsou i členy OSN a nadále vystupují jako samostatné státy až dodnes. V posledních letech již jako členové Evropské unie, zažívají značný ekonomický růst, ale i veliký dopad celosvětové ekonomické krize. Lotyšům ale žádná krize nevezme radost ze samostatnosti jejich státu. Jsou na své lotyšství hrdí. Stejně jako na svoji těžkou cestu historií, na jehož konci stála vytoužená svoboda tohoto mnohokrát okupovaného národa.

Bookmark and Share