kategorie

Počet fotografií: 837Verona

28

Připadá- li nám něco snadné, dá nám to zabrat.




aktuálně

Vítejte v Lotyšsku....

Na těchto stránkách se vám pokusíme přiblížit zajímavou zemi, nacházející se na břehu Baltského moře. Můžete s námi den po dni nahlédnout do různých končin Lotyšska. Dovíte se o památkách a historii. Průvodcem vám budou fotografie a brzy také filmový dokument. Račte vstoupit...

POZOR!!!
Aktuálně připravujeme nebo již zpracováváme informace z ještě delšího tripu po Baltu. Litva, celé Estonsko a na chvilí i Lotyšsko. Více informací naleznete zde.

Vyhledávání

Rozšířené vyhledávání

Anketa

Chystáte se do Lotyšska?

Ano a poprvé
1 192
Ano a už jsem tam byl(a)
2 89
Přemyšlím o tom
3 66
Ne, nechystám
4 103
Počet hlasujících: 450 




Buďte s námi
i na Facebooku

Zajímavé budovy a muzea v Rize


26.02.2010
 pošli na vybrali.sme.sk

Riga je pěkné město, hlavně jeho historické centrum. Procházet po úzkých uličkách a obdivovat zrekonstruované fasády budov se asi bude líbit každému návštěvníkovi. Ano, naleznete zde i chátrající stavby, ale každý rok jich ubývá. Pojďme na procházku městem jde je v uličkách cítit zvláštní atmosféra a obchůdky jsou plné jantaru.


Zobrazit místo Budovy v Rize na větší mapě


Jugendstil
Secesní rižský architektonický styl byl vyhodnocen Unescem jako nejkrásnější v Evropě. Je to i proto, že se budovy z 19. a počátku 20. století zachovaly víc než v německých, válkou zničených městech.
Pro secesi bylo typické ozdobování horních pater budov – jsou tu různé masky, květiny, postavy, různé zvláštní obličeje, obři. Používají se různobarevné dlaždice.
My osobně jsme si na ulici Elisabetes iela, kde mají být nejzajímavější budovy, nejdřív nic výjimečného nevšimli. Budovy nám připomínali Brno;). Pro Brňáky totiž není tento secesní styl zcela neznámý. Takže jsme se divili, když nám je náš průvodce Vlad nadšeně ukazoval a dokola opakoval Jugenstil, Jugendstil…

Kočičí dům
Kočky se na střeše domu objevily na začátku 20. století, kdy je tam nechal zhotovit majitel domu a to podle svých dvou žijících koček. Měly vztyčené ocasy, nahrbené hřbety a hlavně mířily zadnicemi naproti stojící budovy Velké Gildy (obchodní spolek, který přijímal pouze bohaté německé obchodníky). Naštvaný obchodník tak chtěl vyjádřit svoje rozhořčení kvůli tomu, že ho do spolku nevzali. Gilda se s ním začala soudit a nakonec se spolu domluvili, že majitel bude do spolku přijat, ale musí kočky otočit, což i udělal. V současnosti se už kočky dívají správným směrem.

Lotyšská akademie věd
Budova Lotyšské akademie věd byla postavena v období mezi lety 1953 a 1956. Původně měla sloužit jako Dům kolchozníků, ale ještě před dokončením byl její účel změněn a stala se sídlem Lotyšské akademie věd.
Budova je postavena ve stejném stylu jako tzv. Stalinovy sestry v Moskvě. Měly být ukázkou toho, že i Sovětský Svaz dokáže postavit budovy, které dosahují výšek a kvalit amerických mrakodrapů. Hlavním architektem moskevských staveb byl Konstantinovič Oltarževskij (1880-1966), který dostal za úkol naučit se stavět mrakodrapy v New Yorku, jenže po návratu byl poslán do gulagu. Kvůli tomu, že Stalin chtěl, aby vznikla nová sovětská architektura (někdy zvaná stalinistická nebo socialistický klasicizmus), byl omilostněn a začal vést skupinu vybraných sovětských architektů.
Budova Lotyšské akademie věd je podobně jako moskevské mrakodrapy dekorována socialistickými motivy jako například srpy a kladiva, pěticípé hvězdy, dělníci a další pracující lid, ale jsou tady i lotyšské lidové ornamenty. Naštěstí plánovaný obrovský portrét Stalina, který měl být součástí průčelí, nebyl nakonec vyhotoven.
Budova měla být darem pracujících ostatních sovětských republik lotyšskému lidu a znakem Stalinova impéria. Podobně jako výstavba dalších mrakodrapů byla rychlost dokončení stavby vykoupena namáhavou prací politických vězňů (pracovali za každého počasí i 16 hodin denně), byla zapojena i armáda a „dobrovolní“ brigádníci, pracující ve svém volném čase zadarmo.
Výška mrakodrapu je 108 metrů, veřejnosti přístupný je výhled na Rigu z balkónu v 17. patře (výška 65 metrů).
Tato budova byla dlouho nejvyšší v Lotyšsku – až do postavení budovy ústředí Hansabanky (121 metrů) po pádu komunizmu a nachází se také v Rize na druhém břehu řeky Daugavy.

Dům černohlavců
Tento dům (lotyšsky Melngalvju nams, německy Schwarzhäupterhaus) se poprvé objevuje v písemných pramenech v roce 1334 jako nové sídlo německého obchodního spolku Velké Gildy. Byl postaven samotným městem a spolek si ho původně pronajímal. Později se v roce 1713 stal majetkem bratrstva Černohlavců, spolku nesezdaných mladých obchodníků a lodních kapitánů v hansovních městech.
Jeho patronem byl svatý Moric, který byl zobrazován jako černý Maur a odsud pochází i jméno spolku. Další názor na vznik jména spolku předpokládá, že byl odvozen od černých pokrývek hlavy, které nosili členové cechu. Tento spolek byl společensky velice významný – dokonce i ruský car se účastnil některých akcí a oslav, organizovaných Černohlavci. Jako německý obchodní spolek fungovalo bratrství v Rize až do roku 1939.
Dům Černohlavců byl víckrát rekonstruován a rozšiřován - první výraznější změna proběhla koncem 18. století, kdy bylo přistavěno nové dvoupatrové křídlo. V roce 1816 se postavilo ještě jedno další ze strany řeky Daugavy. Poslední změny na dekoraci štítu budov byly realizovány v roce 1886, kdy byly všechny gotické profily změněny a byl vylepšen i slavnostní sál (jeho výzdoba byla v té době považována za extravagantní). Dům byl poničen v druhé světové válce v roce 1941 – výbuch zničil břidlicovou střechu a její dřevěnou konstrukci pohltil požár s hořících domů v jeho sousedství. V roce 1948 byly sověty zbytky ohořelých zdí zbourány. Po pádu komunizmu začala jeho obnova a v roce 2001 byla výstavba dokončena na 800. výročí vzniku města. V současnosti slouží jako muzeum a koncertní sál.
V budově se nachází i informační centrum plné zajímavých propagačních materiálů a muzeum. O muzejní noci se dovnitř muzea nedalo dostat. Dům sloužil jako útočiště pro vystupující na pódiu na Radničním náměstí v rámci konání středověkých trhů.

Památník svobody (Milda)
Domácími je památník nazývám i Milda a je symbolem národní hrdosti Lotyšů. Jeho slavnostní odhalení proběhlo v roce 1935 v období lotyšské nezávislosti. Tradicí je, že jsou u památníku každý den čerstvé květiny. Za komunistů hrozili za tyto květy deportace na Sibiř, ale vždycky se našlo pár riskujících odvážlivců. Když jsme zde byli v roce 2009, tak se u památníku měnily stráže, ale v roce 2010 tam nebyl nikdo. Důvod neznáme, možná protikrizové opatření, nebo nějaký významný den v roce 2009 …
Památník tvoří bílý obelisk se sochou ženy, matky Lotyšska, která drží tři hvězdy, symbolizující tři historické regiony země (Vidzeme, Kurzeme, Latgale). Na památníku je nápis „Za vlast a za svobodu“ a různé obrázky a výjevy z lotyšské mytologie a historie. Z mytologických bytostí je pod obeliskem vyobrazen bojující legendární hrdina Lačplesis (medvědobijec), kterého podobu najdete i na jednom z lotyšských piv. Z historie nesmí chybět revoluce v roce 1905, bojovníci za svobodu z roku 1919 a z tradic vyobrazení festivalu lotyšských lidových písní.
V současnosti měla Riga problémy se zahraničními turisty, protože si jich pár oblíbilo toto místo jako místo na močení, z čeho byla samozřejmě kvůli významu památníku celkem velká aféra.
Poznámka: Milda je v litevské mytologii bohyně lásky a svobody.

Hodiny Laima (Laimas pulkstenis)
Žluto-hnědé hodiny mají své místo na ulici Aspazijas od roku 1924 vedle Památníku svobody. Na hodinách je značka Laima (čokoládovna, víc v části o jídle). Stále je jedním z nejoblíbenějších míst setkání v Rize (jako v Brně na Čáře pod hodinami, v Praze na Václaváku u koně;)

Hora Bašta (Bastejkalns)
Hora není žádná skutečná hora, ale umělý kopec vytvořen v 19. století na rovině ze zbytků ochranných valů. Nachází se v parku u řeky vedle Památníku svobody. Park je plný květin, soch, klikatých cestiček. Na můstcích jsou jako skoro všude v centrech Pobaltí železné zámky zamilovaných párů. Jedinou nevýhodou po vystoupání na kopeček je zarostlý výhled na město. V parku si můžete i půjčit lodičku nebo krmit racky. Kolem mostu pro pěší je 5 žulových bloků se jmény těch, kteří byli zastřeleni sovětskými jednotkami v roce 1991.

Brémští muzikanti
V polovině 12. století přišli na území dnešní Rigy němečtí obchodníci z Lübecku a Brém. V roce 1201 zde byla biskupem Albertem von Buxhoevden z Brém založena první německá pevnost v Pobaltí. Ve znaku Rigy je stále klíč od Brém a věže Hamburku a v centru Rigy je možné vidět sochu Brémských muzikantů z pohádky bratří Grimmů.
Pohádka ve zkrácené verzi: Bylo, nebylo. Kočka, pes, osel a kohout už měli dost svých pánů a vydali se do světa za svobodou a lepším životem. Chtěli se stát muzikanty, ale ještě předtím, než dorazili do Brém, uviděli v lese chaloupku, ve které bydleli loupežníci. Zvířátka loupežníky vystrašila (i svým zpěvem a muzikou) a v chalupě zůstala. Do Brém nakonec nedorazili.

Katedrála sv. Petra
Katedrála byla ve středověku pro obyvatele Rigy hlavní rižskou katedrálou. Církevní kongregace pozůstávala hlavně z privilegovaných obchodníků z Gildy a z členů cechů řemeslníků. První zmínka o ní pochází z roku 1209. Nejstarší je centrální část katedrály, která bývala oltářem, pochází z období 1408-1409 a odpovídá gotickému stylu. Trojdimenzionální vzhled baziliky získala katedrála až koncem 15. století.
V roce 1491 byla nad bazilikou postavena věž, a i když byla víckrát zničena, vždy byla znovu obnovena. V roce 1666 věž spadla a zabila řadu měšťanů. V roce 1677 byla obnovena a ve stejném roce zničena požárem. V roce 1690 byla opět postavena – v té době byla s výškou 64,5 metra největší dřevěnou kostelní věží světa. V roce 1721 do ní uhodil blesk a podle správ se hašení zúčastnil i ruský car Petr I., který byl v té době v Rize. Ten se zasadil o obnovu věže, která pak v roce 1746 měřila 127 metrů. Architekt měl po dokončení vypít na věži sklenici vína a potom ji hodit dolů. Počet střepů ze sklenice měl pak symbolizovat, kolik století věž vydrží. Sklenice ale dopadla na slámu a rozbila se jen na dva kusy.
Předpověď se splnila - za druhé světové války 29.6.1941 zasáhly katedrálu dělostřelecké projektily a zapálily ji. Katedrála shořela a věž se zhroutila. Novodobá rekonstrukce začala v roce 1973, ale byla dokončena až v roce 1984. Po dokončení se rituál se sklenicí opakoval a tentokrát se sklenice rozbila na tisíc kousků.
V současnosti je ve věži výtah, který vyveze návštěvníky do výšky 72 metrů a za výstup na věž platí. Počkali jsme si na výtah, pak nás vyvezla starší paní, která odrecitovala v angličtině základní údaje o kostele a věži. Na podrobnější informace se jí z osazenstva výtahu nikdo neptal, asi v nich nevzbuzovala důvěru, že kromě naučených vět by ještě chtěla dál mluvit anglicky. Zároveň se snaha o přiblížení historie zahraničním turistům vždycky cení a paní byla velice milá a ochotná.
Vyhlídka dokola věže je omřížovaná, ale mříže mají větší mezery, takže se foťák dá prostrčit tak, že fotky vypadají krásně idylicky a nekazí je žádné pletivo. Horší je to pro fotografy, plánující fotky se stativem – všude je plno lidí a stativ se dá opřít jen velmi provizorně.
Vnitřek kostela je spíš jednodušší výzdoby, což souvisí s jeho zničením za druhé světové války. Oltář je dřevěný s minimální výzdobou, místo lavic jsou jen obyčejné dřevěné židličky. Na zdech jsou pozlacené erby a v části kostela, směrem k výtahu, je výstava o historii kostela s původním vrcholem věžičky a jeho fotkami po bombardování, kde je vidět, jak se celá věž propadla do vnitřku chrámu (fotka z roku 1943).

Jakubské kasárny (Jekaba kazamas)
Tyto kasárny byly pro vojáky vybudovány v 18. století a za tímto účelem se využívaly až do roku 1991. Dnes jsou sídlem luxusních obchodů (hlavně s jantarem), různých uměleckých dílen, kaváren. Mimo jiné zde mají zahraniční diplomaté své apartmány. Kasárny jsou považovány za jedny z nejdražších prostorů ve staré Rize. Možná proto jsme v roce 2010 v jedné z budov kasáren nenašli informační centrum, kde jsme před rokem našli zajímavé propagační materiály nejen o Rize, ale i o celém Lotyšsku.

Švédská brána (Zviedru varti)
Jedna z mnoha městských bran, která se zachovala až do současnosti. Nachází se nedaleko Jakubských kasáren. V rohu brány je zazděný kanón. Nad Švédskou bránou kdysi prý bydlel v malém bytě kat a v den, kdy stínal hlavy, dával do svého okna rudou růži.

Rižský cirkus (Rigas cirks)
Jediný stálý cirkus v Pobaltí, postaven v roce 1889. Zde se poprvé v Rize promítaly němé filmy. Normální sezona je říjen - květen, ale protože se nekryje s turistickou sezónou, je v nabídce i letní show. My jsme v roce 2009 dorazili právě den po skončení normální sezony před začátkem letních show, takže jsme cirkus navštívit nemohli.

MUZEA A MUZEJNÍ NOC 2010

V části kolem ulic Alksnaja, Marsalu a Pietavas se nachází Lotyšské muzeum sportu, Lotyšské muzeum fotografie a synagoga.

Lotyšské muzeum sportu
Je věnováno nejslavnějším lotyšským sportovcům. Popisky jsou bohužel převážně v lotyštině. My jsme toto muzeum navštívili o muzejní noci, takže je možné, že v jinou dobu zahraniční návštěvník obdrží i přeložené materiály. Na muzeum nás upozornilo promítání fotek lotyšských sportovců venku na zdi jednoho z domů. Muzeum se nachází ve starší části Rigy (Alksnaja iela) v kupeckém domě. Za prohlídku stojí i kvůli vnitřnímu uspořádání domu a ypickému úzkému a vysokému schodišti.
Přes muzejní noc byla ve vnitřku schodiště dočasně umístěna horolezecká stěna pro děti, které si ji mohly vyzkoušet.U vchodu nás hned zaujal veliký plyšový zajíc – maskot Eurobasket women 2009 a dále obrovské boty známého lotyšského basketbalistu. Expozice se skládá hlavně z různých dresů a sportovního vybavení známých sportovců a olympijských vítězů.

Lotyšské muzeum fotografie
V tomto muzeu, podle průvodců, je možné vidět sbírky fotografií vesnické krajiny z konce 19. století a snímky z první světové války. Součástí expozice má být i starý špionážní fotoaparát Minox, který se v Lotyšsku vyráběl před první světovou válkou. (Zdroj: Riga – průvodce do kapsy 2007, Berlitz)
Toto muzeum jsme chtěli navštívit vloni. Bohužel jsme tady byli v nevhodné dny (otevřeno jen v úterý, pátek a sobotu). Proto jsme se těšili, že se sem podíváme o muzejní noci. Bohužel expozice historických fotografií se starým fotoaparátem byla zavřena. Otevřené byly jen dvě místnosti – v jedné byla na nás až moc moderní výstava makrofotek chleba a v druhé hrála nějaká hudební skupina. Asi indickou hudbu, takovou klidnou s divnými nástroji, a na zdi se tam promítaly černobílé fotky. V této místnosti bylo dost lidí, takže zájemce o fotky musel vzdát snahu podívat se na ně zblízka. Škoda, bylo to pro nás zklamání.

Synagoga
Synagoga byla o muzejní noci zavřená. To samé se nám přihodilo i vloni, akorát s rozdílem, že důvodem byla probíhající rekonstrukce. Před synagogou hlídali policajti – vloni měli před budovou něco jako karavan a teď po rekonstrukci si přilepšili - mají vlastní budku u vchodu. Synagoga byla postavená v roce 1904 a jen zázrakem přežila druhou světovou válku bez újmy – Němci se báli, že kdyby ji zapálili, tak by chytly i okolní historické domy, a proto z ní udělali skladiště.

Blízko radničního náměstí se nachází další muzea.

Mentzendorffský palác (Mencendorfa nams)
Toto muzeum sídlí ve starém domě z roku 1695. V 80. letech 20. století město dům opravilo (byl už ve velmi špatném stavu) a zařídilo ho jako starý rižský kupecký dům. Expozice v přízemí ukazuje starou kuchyň – pec a komín (spíš díra až ke střeše), měděné kotlíky, čajníky, staré formy na koláče, placky i na bábovku; mlýnky na koření.
Ve vrchním patře byla o muzejní noci výstava věnovaná holandskému hudebnímu skladateli Cornelisu Doppersovi a ještě jedné paní Sofii Cimrmane (o ní se mi bohužel následně nepodařilo nikde zjistit víc, ani jestli nebyla v přízni s Járou:). V přízemí, kde se zpívaly sborové zpěvy, bylo celkem plno, ale vyplatilo se chvilku postát a zaposlouchat se. Zajímavý byl i pohled na sbor z venku přes vitrážemi zdobená okna.

Tři bratři (Tris brali)
Dům číslo 17 na ulici Mazā Pils je nejstarší existující rezidenční budovou v Rize. Byl postaven na konci 15. století, kdy měla Riga dobré vztahy s nizozemskými obchodníky a jejich architektura začala ovlivňovat architekturu Rigy. Další dvě budovy jsou mladší. Dohromady se tyto tři domy nazývají Tři bratři a představují středověké obytné domy, které byly i v důsledku nedostatku půdy stavěny na malé ploše do výšky.
Před nejstarším domem č. 17 je malé místo pro kamennou lavičku, protože majitelé neměli dost místa vevnitř a odpočívali venku před domem. Maličká okna domu mají také svůj význam – v tomto období se platila daň za světlo z oken, směřující do ulice. Menší okna tehdy znamenala úsporu.
Dům číslo 19 byl postaven v roce 1646 a nachází se v něm muzeum lotyšské architektury, které spíš zaujme studenty architektury. Nejmladší je dům číslo 21.
Tyto tři budovy byly o muzejní noci otevřené. Architektonické expozici jsme bohužel neporozuměli (byla to videa s lotyšsky mluvícími studenty a papíry visícími ze stropu, taky popsanými v lotyštině). V jednom z domů, v místě staré kuchyně s komínovou dírou, bylo zřízeno malé občerstvení, čehož jsme využili a koupili si něco na pití a zasedli do pohodlné pohovky u vchodu.

Lotyšské vojenské muzeum (Latvias kara muzejs)
Toto muzeum se nachází v Prašné věži (Pulvertornis) ze 14. století. V roce 1621 byla Švédy téměř zničena, pak o 30 let později byly zdi rozšířeny na 2,5 metru, aby se tato situace v budoucnu neopakovala. Nové zdi útok vydržely, a tak místní zedníci zazdili do zdi dělové koule, které Prašnou věž při novém útoku nezničily. Koncem 19. století se Věž dál nepoužívala a studenti přesvědčili městskou radu, aby jim tuto Věž pronajala symbolicky za jeden rubl za rok. Ve Věži se za léta, kdy se nepoužívala, nashromáždil holubí trus a studenti jeho prodejem vydělali celkem pěkné peníze.
Po šoku, který jsme o muzejní noci zažili před budovou parlamentu, kde stála v klidu, ale odhodlaně velká fronta lidí, jsme se obávali, že to v tomto muzeu to bude vypadat podobně. Muzeum je ale poměrně velké, a tak se lidé rozptýlili do víc pater a místností, takže se expozice daly zběžně prohlídnout. Mezi exponáty byly včleněny herecké skupinky– např. u expozice o Singapuru skupinka žen v asijských oděvech a vyholený chlapík s nějakou orientální zbraní, dále námořníci hrající karty a plavící se na lodi. Popisky byly převážně v lotyštině, takže se v nich narychlo orientovalo dost těžko. Určitě se sem vyplatí zajít radši v jiný den a všechno si v klidu do větších podrobností prohlídnout.

Muzeum barikád (Barikacu muzejs)
Toto muzeum se věnuje událostem z ledna roku 1991. Lotyšsko vyhlásilo nezávislost už v květnu roku 1990, Sověti ale tento akt odmítli akceptovat. V tomto období se do Rigy sjeli Lotyši z celého Lotyšska, aby ubránili Rigu před sovětskými elitními jednotkami OMON. V centru se stavěly barikády na obranu parlamentu – z betonu i nákladních aut a traktorů, aby se zabránilo příjezdům sovětských tanků. Muzeum se nachází na Kramu iela 3. Vedle budovy parlamentu se nachází pamětník obětem barikád.
http://www.barikades.lv

Muzeum okupace
Muzeum okupace se nachází na Radničním náměstí. Za sovětské éry se muzeum věnovalo jen nacistické okupaci, ťed se zaměřuje i na sovětskou okupaci. Muzeum v dnešní podobě (t.z. mapující období 1940-1991) vzniklo v roce 1993.
V roce 2008 navštívilo muzeum přibližně 108 tisíc lidí. Dvě třetiny návštěvníků muzea tvořili cizinci, druhou největší skupinou byli studenti. Důvody proč jsou dvě skupiny nejpočetnější jsou následující. Návštěva muzea je součástí lotyšského diplomatického protokolu, proto tady byly mnohé zahraniční delegace (například bývalý ukrajinský prezident Juščenko, prezident Evropské komise Jose Manuel Barosso v roce 2008…). Fotky známých osobností můžete vidět hned u vstupu do muzea.
Pro studenty a učitele historie má muzeum připraveno zvláštní programy a workshopy. Vzdělávací program byl zaveden od roku 1996. Studenti se můžou zúčastnit „hodinového běhu muzeem“ s různými úkoly. Dále se tu organizují tematické semináře, pracovníci muzea pomáhají učitelům při sestavování plánu návštěvy muzea a studentům historie při vypracovávání projektů. Na stránkách muzea je možné najít různé zajímavé podpůrné materiály pro výuku o komunistickém režimu. Např.v anglické verzi – material for education, communism jsou připraveny zdrojové kartičky a úkoly, které jsou napsány velice zajímavým způsobem a využitelné i bez návštěvy muzea.
Vstupné je dobrovolné. Muzeum finančně funguje hlavně díky darům početných Lotyšů v zahraničí, jen pětinu zdrojů tvoří příspěvky lotyšské vlády.
Expozice ukazují kromě původních dokumentů (například Pakt Ribbentropp-Molotov) a popisu historických událostí příběhy a osobní věci konkrétních lidí, kteří za okupace trpěli, byli pronásledováni nebo i zabiti. V muzeu je i replika obytné místnosti gulagu a výrobky, které si Lotyši ve vězení a v pracovních táborech zhotovovali ze všeho možného.
Tento přístup umožňuje návštěvníkovi líp se vcítit do tehdejší situace Lotyšů a celá výstava působí víc emotivně. Muzeum na stránkách vyzývá každého, kdo má nějaké zajímavé dokumenty, rukopisy a jiné materiály z této doby, aby je podaroval muzeu, protože jsou hlavním zdrojem jeho vystavených exponátů.
Současná budova muzea je pozůstatkem sovětské architektury, plánovalo se její rozšíření a rekonstrukce podle lotyšsko-amerického architekta Gunarse Birkertse. Dle původního plánu měla být rekonstrukce dokončena do roku 2011, ale při naši návštěvě v roce 2010 to nevzbuzovalo dojem, že by práce vůbec začaly.
Více na http://www.omf.lv/

Největší řady stáli Lotyši u těchto muzeí, proto jsme se tam nedostali a jen popisujeme, co jsme se o nich dozvěděli za informace):

1. Budova parlamentu (Saeima)
Budova parlamentu byla postavena v období 1863-1867 pro vidzemský rytířský řád podle návrhu Robera Pfluga (německý architekt) a Jānise Baumanise (první akademicky vzdělaný lotyšský architekt). Požár budovy v roce 1921 zničil kromě hlavní reprezentační haly i sochu Waltera von Plettenberga (mistra livonského řádu). Tato socha byla nahrazena sochou lotyšského bájného hrdinu Lāčplēsise, ale vydržela jen do 50. let minulého století, kdy byla zničena a znovu obnovena byla až v roce 2007.
Za druhé světové války tu mělo svou centrálu pro východní region SS a jeho policejní jednotky. V tomto období byly interiéry reprezentačních místností zničeny – největší část knih a sbírek umění z období působení livonského řádu a lotyšské nezávislosti byla odvezena do Německa. Další část cenných objektů se ztratila v poválečném období, kdy se do budovy stěhovala nejvyšší rada Lotyšské SSR.
Organizované okruhy v budově parlamentu pro veřejnost začaly v roce 1993. Počet návštěvníků pořád rostl – za rok 2008 asi 9 tisíc návštěvníku. V den otevřených dveří v roce 2008 budovu navštívilo 1500 lidí.
Před budovou parlamentu stála o muzejní noci největší fronta. Podle délky řady by se dalo usuzovat, že podobný počet jako v den otevřených dveří mohla dosáhnout i návštěvnost o muzejní noci 2010.
http://www.saeima.lv

2. Muzea na Rižském hradě
Muzeum zahraničního umění (Arzemju akslas muzejs)má sbírky evropského a orientálního umění – např. obrazy holandských umělců, egyptské artefakty nebo renesanční sochy. Zároveň je možné obdivovat původní středověký hrad.
Muzeum historie Lotyšska mapuje lotyšskou historii od doby kamenné až po současnost. Zajímavé jsou podle průvodce hlavně lidové kroje a černobílé fotografie zemědělců při práci.

3. Přírodovědné muzeum (Latvijas dabas muzejs)
Toto muzeum patří mezi nejstarší muzea v Rize. Má tisíce exponátů zvířat a exotických motýlů až po části lidského těla naložené ve formaldehydu. Nejvzácnějším exponátem je sbírka stovky milionů let starých zkamenělých ryb. (Zdroj: Berlitz)

4. Muzeum v bytě Krišjana Baronse
Barons byl sběratelem lotyšských národních písní. V tomto bytě pracoval a strávil zde i poslední čtyři roky života před svou smrtí v roce 1923. Na Turaidě mu byl věnován park lidových písní (Více v části Turaidský hrad).

Bookmark and Share


KomentářeČlánek zatím nebyl komentován

Pouze registrovaní uživatelé mohou přidat komentář. Prosím přihlašte se nebo se zaregistrujte.

Poslední aktualizace 18.03.2015 09:56:00 stránky tvořeny pomocí systému WPublisher (C)1999-2017 Všechna práva vyhrazena.