kategorie

Počet fotografií: 837Zahrada 2009

99

Ať přijdete, jak chcete brzy, vždycky už někdo stojí před Vámi.




aktuálně

Vítejte v Lotyšsku....

Na těchto stránkách se vám pokusíme přiblížit zajímavou zemi, nacházející se na břehu Baltského moře. Můžete s námi den po dni nahlédnout do různých končin Lotyšska. Dovíte se o památkách a historii. Průvodcem vám budou fotografie a brzy také filmový dokument. Račte vstoupit...

POZOR!!!
Aktuálně připravujeme nebo již zpracováváme informace z ještě delšího tripu po Baltu. Litva, celé Estonsko a na chvilí i Lotyšsko. Více informací naleznete zde.

Vyhledávání

Rozšířené vyhledávání

Anketa

Chystáte se do Lotyšska?

Ano a poprvé
1 188
Ano a už jsem tam byl(a)
2 87
Přemyšlím o tom
3 66
Ne, nechystám
4 103
Počet hlasujících: 444 




Buďte s námi
i na Facebooku

Večery a večeře v Rize


17.02.2010
 pošli na vybrali.sme.sk

První večer (více o prvním dnu naleznete zde) po příletu jsme stihli nakoupit pouze základní jídlo nedaleko od hostelu v supermarketu. Ani to osvěžující pivo jsme si večer před spaním nemohli dát, protože uličku s alkoholem zavřeli ve 22.00 zdejšího času. A my u provazu zavírající tuto část stáli o chvíli později (tzv. Suchyj zakón). Myšlenky o tom, že u nás je o hodinu méně, jestli by to nešlo, jsem radši nevyslovil. Nemělo by to evidentně žádný význam.

To druhý večer (více o druhém dnu naleznete zde) byla procházka k cirkusu, který měl právě dnes odpoledne poslední představení. Tím nám zhatil plány na večer, a tak procházka pokračovala k ruské ortodoxní katedrále. To už ale začíná padat tma a v parku kolem se objevují i zvláštní postavičky. Byli jsme upozorněni na to, že Riga je bezpečná večer v centru a blízkém okolí, ale dál jsou různé, divné a ne právě nejbezpečnější části. Bylo nám to řečeno asi proto, že jsme vypadali, že nás právě toto může zajímat? Někdy je dobré domácím uvěřit, někdy ne. Člověk přijde o zážitky, které by jinak neměl. Jsme zde prakticky první večer, nemusíme přeci hned vidět vše. Včera se nám nepovedlo to občerstvení po náročné cestě, tak pokračujeme večerní ulicí s tím, že dnes už si někde sedneme, necháme nohy po celodenním chození odpočinout a dáme si něco z domácích jídel a nápojů.

Nedaleko vidíme nápis Lido. Už víme, že je to restaurace s výborným domácím pivkem. Navštívili jsme ji na skok v centru přes den, takže si myslíme, že máme před sebou závěrečnou zastávku. Bohužel to není pravda. Jídla jsou zde různá a lotyšská, ale nikde žádné místo s točeným pivem. Až na konec nacházíme lahvové pivo, ale to není ono. Prostě některé národy si večer sednou, položí nohy na stůl a pijí tequilu a zajídají to silným chilli. Jiné si dají pohár vynikajícího vína a k tomu lehký salát. No a jsou i národy, které si dají dobré jídlo a k němu výborné pivo. Jsme prostě různí, ale všichni máme společné to, že večer, když se zastavíme po dni plném nových prožitků, po spoustě přijatých informaci, po nachozených kilometrech, chceme se posadit, vše si v hlavě roztřídit, ještě jednou ten den prožít, odpočnout si a u toho dobře jíst a pít. Pokud někdo říká, že to tak není, myslím že si něco nalhává...

Točené tekutiny zlatavé barvy nakonec otestujeme v baru Iguana. V jídelním lístku nenacházíme nic lotyšského, ale ani nám to nepřipadá divné. K názvu Iguana se opravdu hodí spíš ta mexická tortila. Pro chuť si jeden z nás dává do žaludku nepříliš povedenou palačinku. Já to nejsem. Kombinace pivo palačinka má pro mne jediné společné a to písmeno p na začátku. Jinak řečeno radši se takových hořko-sladkých kombinací vyhnu. Prostě dnes večer se to nepovedlo, tak jak jsme chtěli, ale to nevadí. Začínáme poznávat město, mentalitu a taky, že si pro příště necháme poradit od Vladimíra, majitele hostelu.

Toho ale ještě neznáme. K seznámení se jen schyluje. Večer po návratu do hostelu jsou všichni nalepeni na televizi a koukají na finále Mistrovství světa v hokeji. Původem Rusové fandí svému týmu, ale tak potichu, jak jsem to ještě neviděl, spíš neslyšel. Pro nás večer končí, zítra nás čeká těžký den...

A pokud někdo čeká brutální jízdu a pařbu večerní Rigou třetí den (více o třetím dnu naleznete zde), tak bude opět zklamán. Dokonce to je nejméně akční večer, protože se vracíme po fakt dlooouhém dnu ze skanzenu, takže zvládáme jen nakoupit nedaleko v obchodě a... a seznámit se pořádně s již zmiňovaným majitelem hostelu, s Vladimírem. Posedíme večer v hostelu, vyzvídáme, co máme na dalších cestách navštívit. Vladimír nám naše plány schvaluje a doplňuje o další zajímavá místa. Nejdůležitější ale přijde na závěr. Zatím jsme neviděli pořádně večerní Rigu a nevyzkoušeli jídla. Probíráme restauraci Lido, ale jedna je daleko a druhá není na večerní posezení, je to spíš na obědy. Dovídáme se, že my jsme v Lidu ještě nebyli. No jo, asi nějaký lotyšský humor, že? Ne, prý to, co jsme viděli, jsou minirestaurace a pravé Lido a nepřeberné množství lotyšských jídel a nápojů je úplně na jiném místě města. Takže je jasné, kde budeme trávit část zítřejšího večera. Dopíjíme Bauska pivo z láhve, ale jen my dva, Vladimír nemůže pít. Říká, že je v práci a to neexistuje něco pít, neuvěřitelná to slova tady na východě Evropy. Jdeme spát.

O co jsme přišli v předchozích večerech, to nám bylo vynahrazeno čtvrtý den. (více o čtvrtém dnu naleznete zde) Vladovi (od jména Vlad, a není to opravdu ten majitel hostelu, je to úplně jiná osoba), nečekanému průvodci, se s námi asi líbilo, a tak nabídl, že nám ukáže nejlepší restauraci na konci galaxie – Lido a stráví s námi i zbytek dne, či spíš večera. Jelikož bylo určeno místo setkání až v zmíněné restauraci, jedeme tam městskou hromadnou dopravou. Vystupujeme nedaleko od další z dominant Rigy, kousek od televizní věže. Vytahuji foťák, kterému dnes taky ještě neskončila pracovní doba. V plánu jsou fotky z nočního města. Obdivujeme věž. Pak otáčíme své pohledy od ní a to, co se děje za zády, je neskutečné! Už jsem tak, jako každý člověk, viděl nespočet západů slunce. Ve městech, na horách, u moří, ale tyto severské jsou asi nejkrásnější. Poprvé to bylo v Dánsku, co se mi zdálo, že slunce nezapadne ani za 3 hodiny od momentu, jak začalo zapadat. Tady je to podruhé a opět fascinující. Hlavně ty barvy a siluety města. Rychle se přesouváme, spíš běžíme k řece. Moc bezpečně to tady nevypadá, ale to mne teď vůbec nezajímá... Od řeky to bude nejkrásnější, říkám pořád a Soňa mi nechce věřit. Uvěří za pár momentů. Úplně jako kýč, jako kdyby si malíř vymyslel obraz. Přesně takto by přehnal atmosféru zapadajícího slunce.

Docvakáno. A jde se zpět směr restaurace. Tam se potkáváme s Vladem. Z parkoviště vypadá Lido spíš jako Moulin Rouge. Obrovský mlýn upoutává pozornost všech kolemjedoucích. Nevíme, co nás čeká.

O to větší je překvapení. Veliké prostory s mnoha a mnoha pulty, ve kterých se nám předvádí barevné, čerstvě dodělané, voňavé jídlo. Jídlo na všechny možné způsoby, ze všech možných surovin. Ale hlavně i jídla, které absolutně neznáme, což nás velice těší, protože víme, že jsou typicky lotyšská! Představte si, že sedíte v restauraci a přinesou vám jídelní lístek se stovkou různých jídel. Tak přesně to, se tady stalo! Jídelní lístek byla tato budova. Největší on-line jídelní lístek, jaký jsem, kdy viděl! Jídelní lístek, co voní, hraje barvami a sám mi nabízí jídla prostřednictvím ochotných kuchařů a kuchařek.

Po prvotním šoku se ptáme, co je nejlepší a nejtypičtější pro lotyšskou kuchyni. Dostaneme základní tipy. (víc o lotyšských jílech naleznete v speciálním článku zde) Trvá nám dlouho, než to všechno prohlédneme a vybereme si. No a jelikož jsme vnitrozemci u moře, tak je jasná volba – ryba, přelitá vynikající mrkvově - smetanovou omáčkou, k tomu brambory a zeleninový salát. Druhá volba je pečená, ani nevíme jaká, rybka s přílohou a zeleninovým salátem. K tomu sladkost - rebarborový krém a jsme luxusně plni za 5 latíků neboli 3,5 euro, neboli 153 Kč na osobu. Odcházíme testovat do dolního patra pivo s medovinou, taky místní specialita. A stejně tak výborná jako jídlo nahoře. Po několika kouscích jsme nad míru spokojeni a to nás ještě čeká tah Rigou.

Je rozhodnuto. Dnes necháme focení focením a vše zdokumentuji zítra. Modlím se, aby vydrželo počasí... Tento večer si jen užíváme nejzajímavější místa. málem už půlnoční Rigy.

Na začátku projíždíme místa, o kterých nám bylo řečeno, že je nemáme večer raději navštěvovat. Ano měli pravdu. Z jedoucího auta sledujeme část Rigy, kde se pohybují hlavně zloději, pochybné existence, alkoholici. Budovy jsou zničené. Tady se večer objevit, by jistě znamenalo průvan v peněžence, loučení s foťákem a možná i s parťačkou... Díky za radu, ať sem nestrkáme nos!

Pak ale následují další specialitky. Jedna z největších továren v Rize. Vlad nám vypráví, kolik tady bylo pracovních míst, kolik lidí živila. Teď je to spleť opuštěných budov, mezi kterými projíždí naše auto. Obrovský komplex. Nevím proč, ale vždy, jak jsem u opuštěné továrny, tak mám pocit, že cítím tu energii, co tam byla vydána, jakoby tam někde visela ve vzduchu. A nejen ta energie, ale i kus těch lidí, co tam pracovali. Kus jejich duší se tam navždy vznáší. I teď to cítím... cítím, jak rádi by se opět postavili ke svým strojům a pokračovali tam, kde museli přestat.

Opouštíme továrnu a jedeme historicky zajímavou částí. Kolem jsou budovy, na které jsou Rižané náležitě hrdí. Jsou postaveny v takzvaném „Jugendstil“ stylu (víc o něm naleznete zde). Další z pozůstatků života Němců v tomto městě. Domy jsou vícepatrové, je na nich veliké množství dekorativních prvků. Styl se objevuje v polovině 19.století a nejvíce se rozvíjí kolem roku 1900. Pokud znalcům architektury název Jugendstil nic neříká, možná jim napoví, že v Evropě, mimo Německa, se tento styl nazýval i Nouveau.

Po budovách opuštěných a historických si na konec necháváme budovy, které jsou historické i částečně opuštěné. Staré loďařské doky u Daugavy fungovaly dlouhá léta. Teď začínají chátrat. Bylo pár pokusů z nich udělat diskotéky nebo něco, co by sloužilo obyvatelům, ale nezdařilo se to. Auto se pomalu sune po betonovém povrchu přístaviště, sem tam přejedeme kolej. Všude kolem tma a sem tam slabě svítící lampa. Přesně jako v těch filmech, co vyvolávají mráz na zádech. Ano, je tam... i když sedíme v autě, kde je optimální teplota. Je chvíli po půlnoci. Na moment začínám uvažovat o krádeži, svázání a noci někde tady v opuštěné budově, ráno hledání ambasády... Hlavně tehdy, jak se blížíme ke skupině lidí, která si „topí“ možná pneumatikami, možná něčím jiným, co produkuje černý dým. Jako by té černé nebylo kolem dost. V každém případě nevypadá nijak vlídně. Vlad prohlásí – „to jsou místní“. Toto nám ale nemusí říkat, to je úplně jasné i ve tmě. Chtělo by to víc informací na zbavení se mražení na zádech. To maličko ustupuje, jak Vlad otáčí auto a začíná se vracet zpět k vjezdu. Úplně konstantní teplota se zádům vrací, až když nám povypráví o tom, že zde mívají večerní srazy a možná i ateliéry nebo galerie, místní umělci, volnomyšlenkáři a podivíni. Moc zajímavé téma, ale už není moc síly se vyptávat více. Je kolem jedné v noci a zítra nás čeká poslední dlouhý den v Lotyšsku. Auto zastavuje u hostelu a nahoře čeká to, na co se těšíme - naše postele...

Pátý večer po návratu z Litvy a jihu Lotyšska začínáme opět v Lidu (více o pátém dnu naleznete zde). Zpříjemňuje ho jednomu ryba se smetanově - houbovou omáčkou, druhému zas krásny kus lososa na špízu, brambory, slaďounký dezert. Opět harmonie chutí. Cena u čerstvého lososa jen o latík vyšší než včera. Dnes si dávám hodně pozor, abych se nepřejedl, protože pak se OPRAVDU zle fotí. Ony ty podřepy, různé zkroucení se při nastavování nejlepšího pohledu, rozbalování a balení stativu, nastupování a vystupování z auta tak 20x, jde podstatně lépe, když je člověk najezený jen tak akorát. Vše se to zanedlouho potvrzuje. Nejdříve absolvujeme policejní kontrolu a pokračujeme co nejblíže k staré Rize. Zastavujeme se u nasvíceného mostu nad Daugavou, v centru pořizuji další várku fotografií. Na víc není sil a ještě se chceme rozloučit s Vladimírem a Vladem. Blíží se jedenáctá hodina. A naposledy se vracíme do hostelu. Vyházíme všechny věci, co sebou táhneme celý den, dáme sprchu a čeká nás ta horší část tripů. Balení se před cestou zpět. I když nás čeká ještě za necele tři dny Stockholm, tak zde po nás nesmí zůstat nic jiného než dobrá vzpomínka. Sbaleno je během hodinky, takže se dostáváme do nového dne.

Jdu pro Vladimíra, sedícího na recepci (Vlad už spí po náročném dni doma) a oznamuji mu, že večer začíná, ať se nechystá spát. Kouká na mně divně, i na to, že v rukách držím několik lahví piva, které má rád, a které nám doporučil. Što eto? Jan ty normaľnyj? Što ty chočeš sdélat? Ptá se a já ho táhnu do kuchyňky. Za chvíli je tam i Soňa a říkám Vladimírovi, že dnes si pivo s námi musí dát, protože mám již několik minut „deň raždenija“ - narozeniny. Nevěří. Proběhne kontrola občanky. Věří. Výjimečně si tedy dává v práci jedno pivo, donese domácí sýr koupený na trhovišti a my rozbalíme naše zásoby. Probíráme, co všechno jsme v této výjimečné zemi zažili, jaké to bylo, vyprávíme o nás, Vladimír o sobě, o hostelu, o životě. Čas nesledujeme, je nám ve společnosti tohoto člověka opravdu dobře. Po čtvrté hodině tuto seanci ukončujeme a nejen seanci ale i naše večery v Rize.

Bookmark and Share


KomentářeČlánek zatím nebyl komentován

Pouze registrovaní uživatelé mohou přidat komentář. Prosím přihlašte se nebo se zaregistrujte.

Poslední aktualizace 18.03.2015 09:56:00 stránky tvořeny pomocí systému WPublisher (C)1999-2017 Všechna práva vyhrazena.